O mně
Příběh Elišky Dolníčkové.
Jak si vzpomněla, kým je….
Narodila se s darem rozumět zvířatům. Do smečky psů, kde trávila celé své dětství. Vzít psa a jít s ním sama do lesa už jako malé děvčátko, zalézt si s nimi do boudy a usnout nebo jim vyprávět vše, co měla na srdci. Když potřebovala utěšit, běžela za nimi. Vždy ji naslouchali, vždy ji na slovo poslouchali. Nikdo ji to neučil. Měla to v sobě stejně jako schopnost dýchat.
Získala ale ještě něco. Vysokou citlivost, empatii, jasnozřivost a schopnost léčit svýma rukama. Ve svých čtyřech letech svým darem zachránila maminku od operace páteře. Říkala tomu, že ji chodí “hřát”.
Hrávala si s energií aniž by kdy přemýšlela nad tím, co to vlastně dělá. Byla to bezelstná zábava, zdroj její radosti, který vycházel přímo z ní. Přirozenost, kterou podle ní měl každý.
Časem zjistila, že tomu tak není. Že lidé běžně takové schopnosti nemají. A začala se bát, že si o ní pomyslí, že je divná. Snažila se zapadnout mezi ostatní, a tak popřela svoje schopnosti, přestala je používat a začala fungovat jako všichni ostatní. Odpojila se od sebe a svých darů.
Snažila se fungovat ve světě, který není její. Byla úspěšná, dokázala cokoliv co si její mysl vymyslela, ale stálo ji to obrovské množství sil. Tolik sil, až ji jednou tělo zastavilo úplně. Uprostřed akce ji museli odvézt na kapačky. Pár měsíců na to ji náhle zemřel mladý pes, který jí byl spřízněnou duší.
Dnes už rozumí tomu proč… To on jí přišel připomenout, že její svět funguje jinak. A bez jeho odchodu by nikdy tu štvanici sama na sebe nezastavila. Musela přijít o všechno, ocitnout se na rozcestí v totální temnotě, aby opět našla to světlo, ten kompas… v sobě.
Nikdy se nám neděje nic jen tak náhodou. Vždy dostaneme přesně to, co potřebujeme. A tak i ona přeci jen dostala ten nejlepší dar a pomoc na cestu zpět k sobě. Psa, kterého neplánovala ale on si ji našel sám. Štěně, které ji dost jasně ukazovalo, že pokud s ním bude komunikovat z pozice velitele, bude ji ignorovat.
Nešlo s ním nic. Do jeho roku a půl věku slýchávala na trénincích, že z něj nic nebude, že to není pes na sport. Jenže jí něco v hloubi duše říkalo: “To, že na něj nefungují šablonky, které znáš, neznamená, že je špatný.”
Vzdala to
Už jí došly síly snažit se o nějaký výkon.
Rozloučila se se sportem. A přijala ho takového jaký je. Uviděla jej… psa, který všechny miloval, rozdával lásku všude kam přišel, všechny bavil svou bezprostředností, nesl ohromnou energii nespoutanosti a svobody. “Tak si budeme chodit jen po horách, kde jsme oba šťastni.”, a s těmito slovy v sobě vše ukončila.
Jako by nebe rozčísl blesk a vše se vyjasnilo. Cítila ho, svého psa, svým srdcem. Užívala si to plynutí světem zbaveným očekávání, ty chvíle, kdy jen spolu byli a nic po sobě nežádali. A přesně to byly momenty, které byly naplněné po okraj pocitem lásky a plnosti. Nic v nich nechybělo. Byli tam plně. Oba. Spolu. Nebylo potřeba nic a přitom tam bylo vše.
Našla se.
A právě tehdy se začala psát další kapitola. Cesta zpět ke sportu, ale tentokrát z úplně jiného místa.
Každý závod byl jako splnění si snu. Bylo to jako stoupnout si na bitevní pole spolu s největším parťákem a vědět, že se navzájem podržíte v jakékoliv situaci. Čím těžší závod byl, tím víc tam byli pro sebe. A tak se najednou bitevní pole měnilo v zábavní lunapark.
Naučil ji, jak vědomě mluvit na úrovni duše. Beze slov. A přitom tak jasně a čistě.
Dovednost, kterou se podle ní dokáže naučit vědomě používat každý. Je to to nejpřirozenější s čím se na tento svět rodíme. Jen si rozpomenout.
Ve fantasy knize by Eliška byla popsána jako žena propojená s přírodou, s lesem odrážejícím její vlastní duši nesoucí hlubokou moudrost, která nepřichází ze studia, ale z prožitého stejně jako mají ty nejmohutnější a nejstarší stromy.
Žena propojená s přírodou,
která vidí věci dřív, než se stanou...
Vědma, která vidí věci dřív, než se stanou, nebo než si je druzí připustí. Mluví v obrazech, symbolech, archetypech. A vždy s láskou.
Bytost světla vyobrazena jako postava s lucernou uprostřed tmy. Vedle níž vnímáte, že můžete odevzdat vše, co vás tíží nebo už neslouží. Chytit se jí za ruku a ona vás svým světlem provede tmou na tu správnou cestu.
Jako krajanka mezi světy patří sice mezi lidi, ale nese v sobě i jinou energii… Rozumí světu zvířat stejně jako světu lidí. Její věrní psi nejsou jen zvířata, ale průvodci a svědkové. Jsou ní a ona je jimi.
Vypadá jemně, ale uvnitř jí hoří pravda, vášeň i odvaha. Je nositelka vnitřního ohně, nímž chrání slabší, stojí za spravedlností a i když přichází tiše, její přítomnost mění atmosféru míst a vytváří bezpečný prostor pro každého, kdo si přijde pro pomoc.
V jejich rukou plane obrovská síla. Její dotek léčí fyzické i duševní rány. Proudí v nich energie nepolapitelná myslí, avšak plně zřetelná a uchopitelná pro smysly těla.
Možná to zní celé jako fantasy. Ale tohle vše je realita – a já, Eliška Dolníčková, ji dnes žiju s každým, kdo se odváží otevřít své srdce. A pro toto všechno jsem vytvořila Awen Unity. Bezpečné místo, kde se mohou dít zázraky.
Chcete-li znát celou moji cestu, další a hlubší příběhy, sledujte mě na mém instagramu.